Ach, jaké to blaho: poležet
zde na drnu poblíž boru,
a s zlatými dát se hvězdami
do šeptného rozhovoru!

    Ty třepotné, smavé hvězdičky
tak čiperně na mne hledí —
ach prosím vás, je to pravda vše,
co lidé prý o vás vědí?

    Že maličké vy prý hvězdičky
jste obrovská samá těla —
a od jedné k druhé prý sto let
a k některé věčnost celá?

    Což nevidím, jak jste drobounký
a v jakém jste k sobě skladu? —
Já — nahoře být — bych kamenem
vás přehodil celou řadu!

    A že prý jste věčném ve reji
a přes steré skokem míle? —
Ej musilo by tu hluku být
a šumu za noční chvíle!