Antika

Antika svým působením ovlivnila všechna pozdější období. Z hlediska nábytku  o kterém se zmíním především se dá říct, že byla Antika posledním údobím ve kterém docházelo k výraznějšímu rozvoji a objevování nových vzorů.  

 Minojská kultura

 Počátky Antiky datujeme přibližně do let 3000 př.n.l. tam také spadá Minojská kultura. Minojci v letech 3400 – 1200 př.n.l. vytvořili na Krétě desítky městských celků vzájemně pospojovaných silnicemi. Kréta se postupem času stala nejdůležitější obchodní křižovatkou mezi Egyptem, Orientem a Řeckem. Výhodná poloha ostrova, města koncipovaná ve vnitrozemí a vyspělé loďstvo zajišťovaly Kréťanům bezpečí tak důležité pro rozvoj obchodu a kultury. Jedním z významných center byl například palác v Knóssu z 80 000 obyvateli. Byl spletitou a velmi náročnou stavbou stojící uprostřed města a již ve své době vybaven kanalizací, vodovodem, koupelnami a splachovacími záchody. Všechna podlaží a prostory byly spojeny prostornými schodišti  a chodbami. Kolem početných nádvoří byli umístěny obytné a reprezentační místnosti.

Jací vlastně byli Minojci? Asi nejlépe se dá již vyhynulá kultura posoudit z archeologických nálezů jako jsou například nástěnné malby, kultura bydlení, ale také i trůn a klenoty panovníka. Nástěnné malby nalezené na Krétě svědčí o mírumilovností Minojců. Copak může kultura která zdobí stěny svých příbytků výjevy her, soutěží, lovu a různými mořskými motivy. Pro předpoklad, že Minojci byli mírumilovní svědčí i trůn nalezený v paláci Knóssos a datovaný asi do let 1580 – 1400 př.n.l. A jak tedy vypadal? Tento trůn o kterém se proslýchá, že je nejstarším sedadlem panovníka ve Střední Evropě. Vypadá na první pohled spíše jako lepší křeslo. Nebudí pocit despotické moci nebo mocenské důstojnosti. Nenavozuje představy, že na něj usedal neomezený a krutý vládce jak tomu bylo například v Egyptě, kde panovník rovná se bůh, ale spíše si dokážu představit moudrého představeného nebo otce bdícího nad svými dětmi.

Na Krétě se bohužel nezachovali předměty ze dřeva, látek, kůží a jiných nepříliš  odolných materiálů. Jedině díky archeologickým nálezům na přilehlé Théře(dnes Santorini) kde byla obydlí zalita lávou a zasypána popelem, mohly být zhotoveny poměrně přesné sádrové odlitky nábytku, nástrojů a předmětů denní potřeby. Kréťané i v obyčejných domech využívali většinu dnes známých nábytkových druhů, jako na příklad nízká lehátka, stolky, truhlice nebo sedačky. Do výklenku vezdi byly vsazovány police pro ukládání nádobí. V některých domech byly dokonce v podlaze zabudovány zavíratelné otvory pro ukládání keramických nádob z potravinami a nápoji. Dokonce i nástroje na opracování dřeva dosahovali velice vysoké úrovně. Běžně byly používány nebozezy, dláta různých rozměrů, kladívka sekery a pyly rozličných délek.

O nábytku, stavebnictví, předmětech denní potřeby, špercích a Minojské kultuře jako celku toho víme jen velmi málo. Ovšem i to málo nám dovoluje usuzovat že šlo civilizaci která daleko předčila svou dobu. Ale ani tato nezabránilo jejímu tak náhlému úpadku. A kdo ví jestli bychom se něco dozvěděli o této „ Kolébce Antiky “ ne byt čilého obchodu se stále vzrůstajícími řeckými státy které ke své nově se tvořící kultuře připojili i kulturu Mykénskou čímž se obrazně řečeno stali „ Nositeli pochodně vzdělání ve Středomoří „ a další částí Antiky.

 Řecká Antika

Řecko ve své době nevypadalo tak jak ho známe dnes. Nebyl to jeden velký stát nýbrž spousta městských států (Atény, Sparta .......) roztroušených po Apeninském poloostrově. Většina Reků žila v těsných uličkách s domy nalepenými jeden na druhém. V domech které byly postaveny z brázděného zdiva nebo lepenic. Většina obydlí byla prostá a skromná. Tato nenáročnost vycházela především ze způsobu života a z klimatických podmínek. Řečtí muži žili spíše veřejným životem ( diskuzí na veřejných shromážděních, v lázních, divadlech či gymnáziích ) i proto byl kladen tak velký důraz na veřejné stavby. Teprve v roce 476 př. nl. vypracoval architekt Hipodamus z Mileta plány na výstavbu Piera. Vzniklo tak sídliště pro 20000 občanů architekt zde vytvořil typové domky které bychom mohli podle dnešních měřítek nazvat „typovými“. V každém domě byly prostory pro práci (dílna, obchod ......) a místnost pro rodinu a část určená hostům. Domy byly obráceny do vnitřního nádvoří (atria) kolem kterého byly soustředěny všechny místnosti. Vnější vstup do domu byl zajištěn pouze jedněmi dveřmi. Oddělení místností určených pro muže a určených pro ženu bylo v Řecku typickým rysem. Je nutné říci že řecky dům v té době je především světem ženy, dětí a služebnictva ve kterém je žena jako „otrokyně na trůně“. Místnost mužů (andron) nejlépe vybavená a sloužíc k reprezentačním účelům. Podél stěn stála lehátka sloužící při hostinách, nazývaných sympózia, která se mnohdy zvrhla v bohapustou pitku. Řekové při hostinách leželi a zábavu zajišťovali hudebníci a zpěváci. Někdy i hosté přispívali recitací básní a účastí na diskuzích. Rodinný život se soustředil v atriu a velké místnosti zvané oikos. Zbývající místnosti byli určeny dětem a služebnictvu nebo jako skladovací prostory. Na dvoře měli Řekové domácí zvířata (prasata, ovce, kozy, slepice .....). Pro ukládání drobných předmětů včetně oblečení používali truhlice (kibótos) a výklenky z policemi. Skříně (armárium) se objevili až později v době římské. K zřízení domu patřil především lehací nábytek. Lůžko Řekové nazývali lechos. Bylo vyrobeno z dřevěného rámu do kterého byly vpleteny řemínky nebo provázky. Pro větší pohodlí pokládali na lůžka potahy a polštáře naplněné ovčí vlnou (rounem).  V řeckých příbytcích byla používána lehátka bez opěradla, stojící na čtyřech nohách nazývána kline. Lehátka sloužila především při simpózijch a jejich výzdoba byla i reprezentací majitele domu. V užší části byla lehací plocha zvýšená pro spočinutí hlavy ležícího. V pozdější době vybaveno i zadními opěrkami a tak připomínalo dnešní pohovku. Ve svých domácnostech používali Řekové dva druhy sedacího nábytku, stoličku a lehkou snadno přenosnou židli. Čtyřnohá sedačka (diphros) byla nejběžnějším předmětem používaným nejenom v domácnosti ale sloužila i řemeslníkům při práci, žákům ve školách, hudebníkům při hraní a dokonce řečtí bohové vyobrazeni na štítu Partenonu sedí na těchto stoličkách. Další oblíbenou židlí bylo klismos. Sedačka s esovitě prohnutým opěradlem a sedákem vypleteným řemínky. Její ladnost a krása potvrzuje řecky smysl pro eleganci. Pro zvýšení pohodlí se na sedák pokládaly polštářky a vyšívané koberečky. Čalounění v dnešní podobě Řekové neznali. Místo toho používali polštář, madrace a látkové přehozy. Velká křesla používali velice zřídla a mohli si je dovolit jen nejbohatší občané a sloužila výhradně k reprezentačním účelům. Dřeva, materiálu ze kterého se nábytek vyráběl především nebylo ani ve starém Řecku nazbyt a snad i proto se ho tehdejší řemeslníci naučili tak mistrně využívat. Na jednotlivé nábytkové kusy ale i na jednotlivé díly dokázali vybrat tu nejvhodnější dřevinu. Posoudit její pevnost i pružnost ale i vzhled a jiné důležité vlastnosti. Řecké nástroje na zpracování dřev se od našich příliš nelišili, znali dláta, hoblíky, pyly, nebozezy, sekery, pravítka, kružítka, vodováhy, vrtáky ale dokonce i ruční soustruh. A snad i jeho první tvůrce (kolem roku 532 pn. lp.) byl Řek mechanik a technik Theouduros ze Salemu. Znalost těchto nástrojů jim pomohla rozvíjet a zdokonalovat i technologické postupy. Běžně používána byla rámová konstrukce ale i ohýbání, soustružení, řezba nebo zlacení nebyli žádnou výjimkou. Úpravu povrchu prováděli pemzou a olejovými laky.

Jak vidíme Řecká kultura, co se výroby nábytku tíče se od té naší příliš nelišila. Truhláři stále používají cepy, svlaky, hoblování, dýhování i soustružení a povrch též brousí a lakují. A to vše znali již staří Řekové mnoho let před Kristem.

 Římská Antika

Podle pověsti byl Řím založen (v té době spíše vesnice) Romulem asi 753 let pn. lp. Hned co se osvobodil od Etruské nadvlády ovládl postupně většinu Evropy a část Asie i Afriky. Silné legie zajišťovali Římu bezpečí a armády otroků prosperitu. To všechno umožnilo Římu tak rychlý vzestup a pravděpodobně v pozdější době i pád. Řím je poslední etapou Antiky a nebýt jeho vypadala by Evropa úplně jinak. V Římě se již objevuje diametrální rozdíl mezi domy bohatých občanů a nájemními domy pro chudé. V Římě v první polovině 4. století n. l. 1797 soukromích domů které byly nazývány domus a 46 602 nájemních domů zvaných insule. Nájemní domy svými fasádami, balóny a lodžijemy nápadně připomínali dnešní činžovní domy. V nižších patrech byly obchody a dílny a ve vyšších patrech prostory určené k bydlení přičemž čím vyšší patro tím nižší nájem ale i přesto se roční nájem v činžovním domu rovnal ceně domu (domus) na venkově. Ovšem největším problémem nájemních domů nebyla ani tak výše nájmu jako spíš voda přiváděná jen do spodních pater a naprostá absence kanalizace. V domusu byla situace naprosto jiná. Domus byl domem átriovím, domem bohatších a bohatých. Vznikl z prostého obydlí se středovým, kterým původně mohl odcházet kouř z ohniště v jeho střesu. Tímto středovým otvorem přicházel i čerstvý vzduch a světlo. Samo slovo „atrium“ přeloženo znamená černá kuchyně. V dalším vývojovém období docházelo k rozšíření místností domusu které nabývalo na honosnosti. Snad jediná místnost která nebyla přepychově zařízená byla kuchyň. V jižní Evropě lidé rádi stolují pod širým nebem a nebylo tomu tak i ve starověku. Letní jídelny zřizované pod širým nebem a vybavené stolem s lehátky se postupně staly typickými pro všechny domusi stejně jako prostorné místnosti a velké sály sloužící k hostinám. Počátkem císařství přišlo do módy polokruhové lehátko zvané sigma. Místa na lehátkách měla svou přesnou posloupnost. Nejčestnějším místem bylo místo „konzulské“ které bylo nabízeno nejváženějšímu hostu a sousedilo hned s místem hostitele. Stolovníci ulehali na lehátka napříč poněkud našikmo tak aby hlava níže ležícího byla přibližně v úrovni prsou souseda ležícího výše. Lehátka tedy hrála v Římské domácnosti velkou roli a patřila k reprezentačnímu nábytku. Původně Římané stolovali v sedě. Tento způsob pravděpodobně zanikl pod vlivem Řecké kultury. V sedě stolovali pouze ženy a děti. Ložnice mívala přímý vstup do atria a lůžka v ní byla širší a větší. Proto se před ně stavěly stoličky pro snazší ulehnutí. V domusech byla také používána nízká lehátka se zadními a bočními opěrkami a sloužící ke čtení, studiu,diskuzím, odpočinku ale i psaní a snad proto se v Římě psací stolky prakticky nevyužívaly. Lůžka nebyla vyráběna výhradně ze dřeva ale i z mramoru a bronzu a změkčována stejně jako v Řecku rohožemi a polštáři. Pokud však byla lůžka dřevěná skládala se z rámu vypleteného koženými řemínky, čtyřech nohou a opěrky hlavy. Záhlaví pobíjené bronzovými a zlatými pláty reliéfně zdobenými. V zámožnějších domácnostech se k výzdobě používalo i slonoviny a drahých kamenů. Podnoží pak tvarováno do podoby srnčích nebo kozích nohou a opěrka hlavy představovala hlavu jelena nebo koně. Lůžko i stůl patřil mezi nejdůležitější kusy nábytku používané v domácnosti. Překrásně vypracovaný stůl byl především dekorativní součástí domu. V praktickém životě našel uplatnění především pro ukládání různých předmětů používaných při hostinách (nádoby na víno, potraviny, nádoby na umívání rukou ....) Vyráběl se v mnoha provedeních a z různých materiálů. Žádnou výjimkou nebyly ani stoly z mramoru, bronzu nebo zlata. Oblíbené byly například malé pevné stolky o třech nohách. Jejich nohy byli stejně jako nohy lůžek vymodelovány do tvaru kozích nebo srnčích nohou, ozdobeny bájeslovnými figurami a hermami. Mimo pevných trojnohých stolků se zachovali i stolky skládací. Jejich nohy zapuštěné do kloubů, upevněných ze spodu na stolové desce, byli spojovány pohyblivými a křížícími se příčkami. Tento mechanizmus umožňoval nastavení libovolné polohy i výšky stolu. Těchto stolků bylo používáno především jako stolků servírovacích na které byly ukládány nádoby z vínem, pokrmy a ovoce. Přesto že Římané u většiny činností leželi a neměli tak příliš velkou potřebu sedacího nábytku, vytvořili celou řadu rozličných sedaček. Byla to především sedadla sloužící veřejnosti. Na konci republiky bylo v Římě 170 lázní a pro návštěvníky zde byly pochopitelně připraveny sedačky. Jen v lázních císaře Diokleciána které pojali 3200 návštěvníků bylo 1200mramorových sedadel. Římské koloseum jenž by se počtem návštěvníků mohlo směle měřit se sportovními halami dvacátého století poskytovalo návštěvníkům tisíce míst k sezení. Římané používali rozmanitá křesla s područkami nazývané „solium“ . Oblíbená bylo také sedačka zvaná „katedra“ využívaná nejen učiteli ve školách ale i v mnoha domácnostech. Svým vzhledem připomínala plážovou košatinu. Prostá sedátka „scamnum“ byla vyrobena z desky do které byly zapuštěný čtyři nohy. Pro pohodlnější sezení se na stoličky pokládali polštáře. Jednou z pozoruhodných stoliček které byly v jednodušším provedením  užívány i v domácnostech se stalo úřednické sedadlo. A spolu s odlišným šatem se stalo určitým odznakem Římských úředníků. Prostá lavice „subselium“ sloužila tribunům lidu. Sedadlo „sella“ mohli používat prostí úředníci. Největší poctou byla možnost používat stoličku bez opěradel a bohatě zdobenou zlacením a řezbou „sella curolis“. Největší poctou však byla možnost vlastní pisti která pak byla vystavena ve zvláštní skříni nazývané „tablium“ zabudované v atriu. Římané používali skříně jen málo. Oblečení jako například obyčejná tunika nebo bohatá tóga ale i ženská stola, to vše bylo vhodnější ukládat do truhel. Z archeologických nálezů známe skříň „armarium“ členěnou na spodní část s menšími úložnými prostorami, a část horní, uzavíratelnou dvoukřídlovými dveřmi, vytvořenými z rámu a výplně. Truhla mimo ukládání ošacení sloužila i k úschově drobných předmětů nebo jako pokladnice. Opásána kovovými nebo bronzovými  pláty a zajištěna zámky poskytovala dostatečné bezpečí. Pro jistotu se  však ještě umísťovala na kamenný podstavec ke kterému byla připevněna ocelovými hřeby procházející dnem truhly. Obchodníků nebo řemeslníků ve svých provozovnách nejčastěji používali vestavěné police které v pozdější době opatřovali i zásuvkami. Pro ukládání šperků se běžně vyráběli šperkovnice, bohatě zdobené zlacením, řezbou a drahými kameny. Nádobí a potraviny se ukládaly do zvláštní místnosti poblíž kuchyně. Stejně tak i svitky na čtení nebo portréty významných předků měli své přesné místo.